Dva jsou sami na vztah málo. Tři je moc. Jak to je?

Autor článku: Marek Ščotka | průvodce osobními proměnami a transformační kouč

Už dlouho si všímám jedné zdánlivé maličkosti, která mě nutí se zamýšlet.

Mnoho žen si po svatbě změní příjmení, projdou náročným kolečkem úřadů, vyřídí novou občanku, řidičský průkaz, pojištění a desítky dalších formalit. Přijmou manželovo příjmení, vstoupí do manželství a veřejně stvrdí nový životní směr.

Přesto si často ponechají svou starou e-mailovou adresu, která obsahuje jejich dívčí příjmení!

Nejde mi o technickou stránku věci. Neřeším, zda je to nepodstatné, správně nebo špatně. Zaujalo mě něco jiného.

Co vlastně člověku brání úplně opustit svou starou identitu?

Tato otázka totiž sahá mnohem hlouběji než pouze k e-mailovým adresám. Ve skutečnosti se netýká nového přijmení.

Týká se procesu osobní proměny v někoho nového.

Změna je pouze krátký okamžik. Proměna je oproti tomu dlouhý proces. Proces často s nejistým výsledkem. Hrozí ztráta orientace a zabřednutí do začarovaného kruhu.

Většina lidí se běžně nezamýšlí nad zaměňováním změny a proměny.

Změna je krátká událost. Může se odehrát během jediného dne. Bum bác, a je hotovo. Změna provedena.

Proměna je však něco jiného. Je to dlouhý proces, který nezačíná vstupem do nové situace či fáze života. Začíná už dávno před tím, a to loučením a odpojováním se. A právě proto bývá mnohem komplexnější a náročnější.

Je vhodné využít k tomu zkušeného průvodce, který tento proces dokáže vnímat celý, nestranně a z nadhledu.

Všechno nové je lákavé. Lákavější než to straré a unavené. Většinou nás to nové samo táhne kupředu. Nový partner bývá lákavější než ten dosavadní nebo než samota. Nová práce bývá lákavější než ta stará. Nový domov bývá více vzrušující než ten starý.

Skutečná výzva se skrývá ve schopnosti důstojně ukončit to, co bylo, až do úplného konce.

Aby člověk udělal zásadní životní změnu, potřebuje k tomu mít dostatečně silné důvody. Něco přestalo fungovat. Něco v něm dozrálo. Něco v něm začalo nutkavě volat po změně. Vtom náhle uvidí před sebou jasné světlo na konci tunelu. Silný motiv ke změně. A právě ten bývá hlavním motorem změny. Něco silného jej přitahuje vydat se na druhou stranu.

Mnoho lidí si nedostatečně uvědomuje, že ve stejný okamžik, kdy udělali velké rozhodnutí a první krok do nového, uvedli do pohybu něco dalšího. A tím je proces proměny, proces vrůstání a postupného stávání se tím novým.

Tento proces proměny je postupný a nelze nijak uspěchat. Nelze ho odbýt pouze jedním silným rozhodnutím. Potřebuje svůj čas, trpělivost a občasný odstup. A především potřebuje ochotu opustit to staré, co už dosloužilo.

Ve své praxi se opakovaně setkávám s lidmi, kteří vstupují do nových vztahů, ale ještě neukončili ty předchozí. Nemyslím pouze formálně právně, veřejným prohlášením, ale vnitřně. Uvnitř sebe stále vedou dialog ve starých vztazích.

Řeší si v sobě staré dluhy. Staré křivdy. Staré sliby. Staré bolesti. Stará zklamání. Staré představy o sobě i o druhých. To všechno si často nesou s sebou i do nových vztahů. A pak se diví, že se jim stejné situace opakují stále dokola i s novými partnery, i když už si stokrát slibovali, že si na to budou dávat pozor.

Ve skutečnosti totiž málokdy opakujeme stejné vztahy. Opakujeme pouze stejné šablony, stejné dluhy a nedokončená odpojení se od starého. Noví partneři nevstupují do křšťálově čistého prostoru nového vztahu. Vstupují do prostoru vytvořeného také vším dřívějším, co nebylo dosud ukončeno. Velmi často na začátku vůbec netuší, co všechno se na něj valí. A i když tuší, stejně je to od nového vztahu neodradí, dokud se jejich dluhy z minulosti neukáží i v něm.

Není výjimkou, že jeden z partnerů začne po čase říkat: „Ty jsi úplně stejný jako ten předchozí.“

Je však skutečně stejný? Nebo se znovu pouze otevřela stará rána, která nebyla ve skutečnosti zahojená, pouze přelepená náplastí? Nebo se do nového vztahu pouze přelila stará témata, která měla být už dávno vyrovnána a uzavřena před jeho vznikem?

To jsou otázky, které stojí za pozornost a zamyšlení.

Tato věta může na první pohled působit absurdně. Vždyť vztah přece tvoří dva lidé. Ano, tvoří. Ale …

Na vznik nového vztahu dva lidé opravdu bohatě stačí. Na zvládnutí proměny, kterou vztah s sebou přináší z minulosti, však zpravidla nestačí. Každý z partnerů si totiž do vztahu přináší také vlastní nedořešená témata. Vlastní rodinu. Vlastní zkušenosti. Vlastní zranění. Vlastní očekávání. Oba současně procházejí změnou. Oba jsou uvnitř příběhu. Oba jsou herci na jednom jevišti. Právě proto často nevidí celek. Je to podobné tomu, jako kdyby měl herec současně hrát hlavní roli a zároveň režírovat celé představení.

Teoreticky je to možné. Prakticky je to mimořádně náročné. Když stojíte na scéně ve své roli, málokdy současně vidíte celé jeviště. Nevidíte celý celek. Nevidíte všechny souvislosti. A právě proto existuje režisér, aby toto zajišťoval.

Možná právě proto bývá při velkých změnách a životních proměnách tolik cenný zkušený průvodce. Jako dočasná třetí strana vztahu dvou.

Když se řekne, že do vztahu momentálně vstupuje někdo třetí, většina lidí si automaticky představí problém. Myslí na nevěru. Na soupeře. Na někoho navíc.

Jenže existuje i jiný třetí, žádoucí a prospěšný. Průvodce. Někdo, kdo nestojí uvnitř příběhu, ale mimo něj. Někdo, kdo není součástí konfliktu. Někdo, kdo dokáže vidět všechny souvislosti, které partnerům unikají.

Je zajímaví, že v důležitých oblastech života považujeme průvodce – třetí stranu za samozřejmost. Při sportu máme trenéry. Při studiu učitele. Při řízení instruktory. Při porodu porodní asistentky. Při podnikání mentory. Jen v partnerských vztazích a životních proměnách často předpokládáme, že si se vším poradíme sami.

Během dlouhých let aktivní práce s lidmi jsem si všiml jedné opakující se skutečnosti.

Neznám nikoho, kdo by vstupoval do nového vztahu s vědomím, že by si pro to záměrně vybírá špatného člověka. To by bylo hodně divné. Špatné věci se jim mohou dít i proto, že do něj vstoupili dříve, než dokončili odpojení od starého. Partner jim to začne dříve či později zrcadlit.

Moje role Průvodce spočívá v tom, že lidem pomáhám objevit souvislosti, které sami nevidí. Neříkám jim, jak mají žít. Pomáhám jim rozpoznat vzorce, které si v sobě nesou z minulosti. Říkám jim, co potřebuje být pochopeno, přijato, odžito, nebo uzavřeno, aby mohli spolu kráčet dál lehčeji a svobodněji.

Někdy k tomu stačí jediný rozhovor. Jindy je třeba série několika setkání a delší spolupráce. Vždy však jde o totéž. Pomoci člověku stát se někým jiným, pomoci mu dokončit jeho proces odpojení se od toho, kým už přestal být.

Moje zkušenost mě naučila ještě něco dalšího. Tou třetí stranou vztahu, tím zkušeným průvodcem nemusí být vždy pouze odborník. Někdy se jím stane první dítě, které se ze vztahu narodí. Co vy na to, prvorození?

Dítě totiž umí citlivě vnímat neharmonii a velmi rychle odhalit vše, co mezi partnery není čisté ani skutečné. Všemožně se snaží je na to upozornit. Ukáže jim jejich sílu. Ukáže jejich slabiny. Ukáže jejich neukončené příběhy. Ukáže jejich schopnost spolupracovat. A především je nutí proměnit se způsobem, který už nelze dále odkládat.

Možná jsme jako společnost posedlí novými začátky. Možná příliš často mluvíme o svých vizích, o svých snech, cílech, plánech i o budoucnosti. Mnohem méně pak mluvíme o umění ukončovat staré a odpojovat se od toho. Přitom právě způsob a kvalita odchodu od starého může určovat kvalitu nového začátku.

Budoucnost člověka neurčuje pouze to, do čeho vstupuje. Určuje ji také způsob, jakým se loučí s tím, co opouští. Proto nejtěžší součástí proměny není stát se někým novým, ale přestat být tím starým.

Dva jsou na vztah někdy málo. Není to jen o tom, jak spolu žít. Je to také o tom, jak si pomoci společně dokončit své dluhy z minulosti.

A na to bývá občas užitečný někdo třetí.