Autor článku: Marek Ščotka | průvodce osobními proměnami a transformační kouč
Mnoho lidí okolo mě touží po harmonii.
Představují si to jako konečný stav, kterého až jednou dosáhnou, ne hned a ne teď, ale až někdy dále v budoucnosti, pak bude konečně vše v pořádku. Až si vyřeší problémy. Až se jim uklidní vztahy. Až bude dost peněz. Až přestane stres. Až děti budou velké. Až doplatí dluhy. Až se najdou. Pak prý přijde ta vysněná harmonie, konečný stav, kvůli kterému se tak dřou a honí.
Jenomže čím déle pozoruji, jak funguje život, tím více si uvědomuji, že harmonie není povinná zasloužená odměna na konci cesty. Není to vrchol hory, na který jednou když vystoupíme, tak tam zůstaneme navždy. Harmonie je něco úplně jiného. Je to ten okamžik naprostého míru, kdy všechno v nás ztichne a přestaneme bojovat sami se sebou.
Když je člověk v dlouhodobém vnitřním konfliktu sám se sebou, v odporu k tomu, co mu život staví do cesty a v čem žije, spotřebovává obrovské množství energie už jen na tento boj. Na život v harmonii už mu toho pak moc nezbývá. Část jeho sil směřuje jedním směrem a druhá část přesně opačným. Jedna část chce změnu, ale druhá se jí bojí. Jedna touží po svobodě, ale druhá chce jistoty a řád. Jedna část chce růst, ale druhá touží zůstat tam, kde je to známé.
Takový člověk bývá velmi unavený, i když zdánlivě nic náročného nedělá. Není to proto, že by měl málo energie. Ale proto, že ji většinu času spotřebovává na své vnitřní rozpory.
A právě zde se rodí skutečný význam harmonie. Na pomezí dvou stavů. Ne jako dokonalost. Ne jako bezproblémový život. Ne jako trvalý stav bez překážek. Ale jako okamžik, kdy většina našich vnitřních částí začne táhnout za jeden provaz.
Mnozí lidé si myslí, že když dosáhnou harmonie, už nebude více co řešit. Jenomže ve skutečnosti se často stane pravý opak. Teprve tehdy se objeví dostatek energie na věci, které byly dosud schované pod nánosem každodenních bojů.
Najednou je dostatek sil tvořit, učit se, něco budovat, milovat se nebo měnit věci, které dlouho stály na místě. To, co dříve pohlcovaly vnitřní konflikty, obavy a chaos, to se uvolní pro život samotný.
Proto harmonie není jen konec. Je to zároveň i nový začátek. Obojí v jednom okamžiku. Jin a jang.
Je to velmi podobné obrazu lodě v přístavu. Pokud ještě posádka bojuje mezi sebou, loď se nikam nepohybuje. Veškerá pozornost a energie se spotřebuje na žabomyší souboje uvnitř lodi. Když se však posádka sjednotí, loď může konečně vyplout. Je však pouze připravená vyplout a dorazit do cíle. Vypluje však, nebo se rozhoří nové kolo bojů v podpalubí?
A přesně tak funguje i člověk. Harmonie neznamená, že jsme dorazili do cíle. Znamená, že jsme se pouze dostali na start konečně za ním vyrazit.
Možná právě proto někteří z vás po dosažení vytouženého klidu zažíváte zvláštní překvapení – čekali jste pocit završení. Místo toho se však objevily nové otázky a výzvy. Kam vlastně chci dojít? Jaký je můj cíl? Co chci vytvořit? Čemu chci věnovat svůj život? Jaký směr je skutečně můj?
To nejsou známky selhání. To jsou známky začátku. Protože když konečně utichne vnitřní hluk, můžeme uslyšet sami sebe. Možná není potřeba hledat harmonii jako cíl života. Možná jen stačí pochopit její skutečný význam. Není to místo, kde všechno končí. Je to místo, kde už nemusíme bojovat sami proti sobě.
A právě odtud může začít cesta, která je skutečně naše.