Autor článku: Marek Ščotka | průvodce osobními proměnami a transformační kouč
Vážení přátelé, dnes mi došlo něco obrovského. Velká hluboká pravda o mých článcích a taky o mně samotném.
Je to něco tak velkého, že to se mnou otřáslo hlouběji, než jsem si myslel.
Uvědomil jsem si konečně, proč celé ty roky píšu tak, jak píšu.
Už dlouho jsem v sobě cítil podivný rozpor, že vždy, když píšu další článek, tak v něm neumím zůstat u původní jednoduchosti a přímočarosti, ale že z něj nakonec vyleze obsáhlý košatý text, který by vydal téměř na samostatnou knihu.
Přitom na začátku psaní není mým záměrem psát košatě a obsáhle. Ale pak se se mnou něco stane a já to začnu předělávat, upravovat, opravovat, dodávat, upřesňovat. Málokdy skončí článek v původním záměru.
Jaký to má ve skutečnosti důvod, že nejsem spokojený s prvotní jednoduchostí a přímočarostí článku? Není takto dokonalý?
Ten rozpor jsem v sobě cítil pokaždé, ale obvykle jsem nad ním mávl rukou a psal dále. Však oni to čtenáři nějak zchroustají. Třeba si k tomu uvaří kafe, uvelebí se v křesle a začtou se. A třeba to dočtou až do konce. Nebo taky ne.
Dnes jsem se setkal s jedním mým kamarádem a povídali jsme si o jeho aktuálním bolavém tématu ze života.
Řešil zrovna to, že se od jednoho ze svých nejbližších lidí cítí být nucený do jejich pravd a tu jeho nikdo nechce slyšet ani vidět. Že už ho to dohnalo tak daleko, že se mu to somatizuje na těle. Prý se už té osobě začal všemožně fyzicky vyhýbat, a když už se nejde vyhnout, tak s ní odmítá zabředávat do jakéhokoliv hovoru nad rámec provozních témat. Že už je v takové křeči, že dopředu ví přesně, jak by to zase dopadlo, kdyby tento rámec porušil a zmínil se o něčem osobnějším. Bude umlčen nebo utlučen vyčítavými argumenty. A zase se bude dlouho cítit na dně jako idiot, který nic neví, neumí, a že ti druzí ví všechno líp.
Cítil jsem se zvláštně. Jakoby to nějak brnkalo i na mou tenkou strunu. Jen jsem ještě nevěděl na kterou. Ale jak už se znám, tento neobvyklý pocit u mě předznamenává poslední zatáčku, kdy ke mně brzy přijde nějaký velký Ahá moment, který se mnou zatřese jako se stromem hrušek. Všechny mi popadají.
Večer jsem si sedl k počítači, že budu řešit něco technického na webu, ale z nějakého záhadného důvodu jsem si jako první otevřel sekci Články a začetl se do jednoho z nich. Staršího.
Po chvíli mi přišel pocit nudy. Nebavilo mě to číst. Bylo to utahané, bez jiskry, roztahané na spoustu odstavců, hodně popisné, omáčkové a kilometrová délka. Z celého času, který jsem čtením strávil – chtěl jsem to za každou cenu dočíst až do konce – mě to, upřímně, vyhazovalo a nebavilo číst dále asi stokrát. Být to cizí článek, už jsem to dávno zavřel. Říkal jsem si Počkej, tohle fakt někdo po mně čte? Vždyť je to až na několik silných kvalitních vět celkem zbytečný „text“ (použil jsem pro sebe daleko hanlivější slovo) okolo.
Proč jsem to měl potřebu takto napsat? Vždyť ve vlastní životním mottu každému tvrdím, že jednoduchá řešení existují. Tak proč se tím neřídím ve svých článcích?
A jak už to u mě bývá, přesně toto byl startovní výstřel k pátrání v sobě.
Do teď jsem si myslel, že takový autorský styl psaní je skvělý. Že odráží bohatost a květnatost mé duše. A je to pravda. Takový uvnitř jsem. Květnatý romantik s obrovským darem slova. Díky za to.
Myslel jsem si, že za léta praxe už rozumím spoustě souvislostem najednou. A hodně doširoka. Souvislostem, které jsou pro mě úplnou samozřejmostí, ale pro vás často hotové objevení Ameriky. A proto o nich dovedu tak doširoka psát.
Ano, i to je pravda. Umím během sekundy vidět celý les souvislostí. Jen občas už přes les nevidím jednotlivé stromy.
A teď ruku na srdce. Koho z vás doopravdy zajímají široké souvislosti?
Raději jsem měl napsat deset kratších článků než jeden kilometrový!
A přesně tady se to stalo. Pro les nevidíš stromy!
Vy si přece nejdete přece číst můj článek s velkým lesem souvislostí nacpaném až k prasknutí do jednoho článku. Článek není kniha! Článek může být jen její jedna kapitola! Tak, jako je jeden strom v lese!
A probudil se můj pátrací automat. Automat na pátrání po dalších a hlubších souvislostech.
Vůbec jsem netušil, kam až mě tentokrát zavede. Do jak veliké hloubky a pravdy o mě samotném.
Co se to se mnou kdysi proboha stalo? Musím na to přijít, jinak z toho nebud spát.
Uviděl jsem svůj příběh. Tak se mi má pátraní obvykle dějí. Vidím příběhy.
Byl to příběh horlivého terapeuta a průvodce osobními proměnami lidí, který v tom viděl své životní poslání a všechno tomu přizpůsobil. Doslova všechno. Makal víc než musel, zásadně poctivě, neúnavně a od nevidím do nevidím. Bylo neuvěřitelné, co všechno vydržel. Viděl jsem zástupy lidí, kteří ho žádali o pomoc, o osobní vedení. A on se jim všem snažil vyhovět. Celé ty dlouhé roky. Postupně pracoval tak moc a měl tolik projektů, že začal očividně podléhat profesionální deformaci. Oběť povolání.
Poznal jsem se v tom jedna ku jedné. To jsem byl já. To je příběh o mně.
Po dlouhých letech v oboru jsem začal vidět, zřejmě z otupělosti a profesionální deformace, v každém člověku už jen chodící problém a potíže. Všichni lidé byli pod mým drobnohledem něčím podezřelí. Viděl jsem to hned na první pohled. Postoj těla, proporce, výraz ve tváři, mluva atd.
Zpravidla jsem přesně věděl hned i pravděpodobné příčiny a další souvislosti, podle kterých bych ho řešil, kdyby byl mým klientem. Tahle schopnost se mi stala v tu dobu prokletím. Nešlo to nijak vypnout. Kouknul jsem na člověka a diagnostiku i řešení jsem měl za pár sekund hotové. Jedno, jestli klienta, nebo kohokoliv na ulici.
Smazal se ve mně normální člověk. Vrostl jsem do role trvalého diagnostika a terapeuta. Stalo se ze mě jedno velké chodící, podezřívavé a stále něco řešící monstrum! Oběť povolání. Nikdo nebyl ušetřen mého zkoumavého pohledu. Ani v práci, ani doma, ani nikde jinde v terénu. Jen jsem to tutlal v sobě a neříkal nahlas.
Abych se příliš neprozradil, zvolil jsem druhý extrém. Extrém, který jsem znal od malička z domu. Moje máma byla totiž vychovatelka v družině. Takže doma pro nás děti bylo běžné, že ani tam tu svou roli školní vychovatelky nevypínala. Zkrátka, v mých očích byla moje máma i doma stále v práci. Ufff… být učitel, to je rovnou i diagnóza! 🙂
Přestal jsem lidem důvěřovat. Odpojil jsem se od nich. Podezříval jsem je a řešil od pohledu. Zavřel jsem se do vlastního světa a zahodil od něj klíč.
Začal jsem trpěl nutkavou potřebou role učitele, poučovatele a vysvětlovače. Jako moje máma. Lidi okolo mě jsem začal vnímat hlavně jako malé děti, co potřebuji vodit za ručičku a na každém kroku pomáhat s každou maličkostí. Nesamostatnost. Začal jsem se nad nimi povyšovat a shlížet z patra. Dělal jsem z nich stále menší a neschopnější, než doopravdy byli. Nevěřil jsem jim. Nevěřil jsem nikomu. A nakonec … už ani sobě. Úplně jsem se sám v sobě ztratil. Přehlcenost. A otupělost.
Zřejmě někdy v té době se ve mně ukotvil i ten obsáhlý a košatý styl psaní. Psát ke čtenářům jako k malým dětičkám, co potřebují všechno podrobně vysvětlit do nejmenších detailů. V takovém světě jsem přece žil normálně. Proto ty články nemohly vypadat ani nevypadaly jinak! BINGO!
Zřejmě někdy v té době se mi stalo, že jsem si začal myslet, že psát lidem jednoduchou pravdu nejde, aniž bch k tomu nepřidal řádnou vysvětlující omáčku. Ani jídlo přece nejíte jen samotné, bez přílohy! Nebo už snad ano? Už jste na to taky přišli, že můžete?!
Já slýchával od malička z mnoha stran Nejez to samotné. Vezmi si k tomu alespoň chleba! Tak to samotné nebudeš jíst. Nenajíš se a za chvíli budeš mít zase hlad. Ale já chleba nechci! Ani brambory! Neexistuje, buď to sníš s chlebem, nebo bramborama, nebo nedostaneš nic. Tak jo. Tak mi to dej s chlebem. Rezignace až na nejhlubší dno. Vydírání. Nucení. Umlčování. Smrt dětské duše v přímém přenosu.
Tak tohle byl ten vzorec mého psaní! Napsat jednoduchý článek, ale povinně i s chlebem nebo bramborami. Žádné odmouvání. Jinak nedostanete ode mě příště nic! Sám jsem byl zvyklý dostávat všechno od života pouze už jen s přílohou a omáčkou. Jednoduchost jsem si před ním zatím neobhájil. Nevěděl jsem jak. Jednoduchost byla podezřelá. Čekal jsem, že za ní příjde vždycky nějaký sekec mazec. Bylo bezpečnější zůstat v přílohách a omáčkách, rezignovaný, umlčený a donucený. Jedním slovem zkrocený výchovou, systémem a okolními vlivy.
Ve svých článcích, stejně jako v životě, jsem ke skvělým jednoduchým a silným myšlenkám automaticky přikládal spoustu zbytečné košaté omáčky. Chleby a brambory. Bez ní to nebylo připraveno ke zveřejnění. Zvykl jsem si mít absolutní jistotu, že jsem všechno do puntíku vysvětlit ve všech možných variantách, že jste je správně přečetli a pochopili přesně tak, jak jsem to myslel, a že je taky nakonec vstřebáte přesně tak, jak to chápu já. Nic jiného nepřicházelo v úvahu, jinak by se ve mně spustila frustrace, že nejsem dobrý učitel a průvodce.
Bože! Jaký já jsem byl odpojený a zaslepený! Jaký já jsem byl nedůvěřivý a zastavený!
Aby toho nebylo málo, tak mou pýchu a povýšenost udržovaly na výsluní vaše nádherné zpětné vazby. Váš obdiv, jak dokážu vystihnout detaily a zachytit nejen celý obraz, ale i jeho atmosféru. Že se vůbec nemusíte namáhat používat vlastní fantazii, protože už nebyla jediná skulinka, kterou by můj text nepodchycoval. Už dost, děkuji pěkně.
Sám z hloubi duše nenávidím, když mě někdo do něčeho nutí. Když mi vnucuje své myšlenky a názory pod tlakem a nerespektuje můj názorový prostor. Když k tomu používá salvy květnatých argumentů, ale přitom neotevírá prostor pro diskusi.
Nenávidím, když mi někdo nedává prostor se mezi jeho slovy nadechnout, nevnímá mě, nevidí mě a nutí mou pozornost se na něj stále i přes můj očividný odpor soustředit. Nenávidím, když mi ani nedává prostor zamyslet se, vstřebat jeho slova, utřepat si názor, reagovat a diskutovat.
Můj nervový systém na tyto situace reaguje prudce pudově – útok, útěk nebo schovat se. Tedy demonstrativně zmlknout, zamrznout a zneviditelnit se. V tu chvíli ze sebe klidně udělám i pitomce, jen aby to bezohledné nucení už skončilo.
Vždyť to je úplně to samé, co mi před pár hodinami popisoval ten můj kamarád! A teď já přicházím na to, že jsem možná přes texty a články byl stejný jako ten zmetek, o kterém mluvil. Ano, byl. Byl se všemi příčinami i důsledky, které to mělo.
Už vím, co mám na sobě i na mém dosavadním stylu psaní změnit. Už vím, jak chci psát nově.
Budou to texty postavené na jednoduchosti, přímočarosti, stručnosti a na jedné novince – na klíčových textových diamantech či perlách. Ano, to budou nové pilíře nejen mého nového stylu psaní, ale i celého bytí.
Začal jsem znovu důvěřovat čtenáři. Proto jsem přestal potřebovat všechno vysvětlovat.
Jako dobrý průvodce vám budu ukazovat cestu a směr. S kameny a loužemi na cestě si sebevědomě poradíte sami. A já na vás budu pyšný, jak si skvěle radíte. Veřím vám. Věřím ve vás. Věřím v nás.
Držte mi palce. Já je budu držet vám.
Máme kus společné a nádherné cesty před sebou. Zítra začínáme.
Od zítřka jinak!