Projektor, který čekal na pozvání

Autor článku: Marek Ščotka | průvodce osobními proměnami a transformační kouč

Dlouhé roky jsem si myslel, že rozumím své Human Design mapě. Jsem Projektor.

Co všechno to pro mě znamená být Projetkorem, mi kdysi vysvětlila jedna paní, která se tím hodně zabývala, se kterou jsem svou mapu podrobně konzultoval.

Kromě jiného mi také řekla, že Projektoři mají údajně čekat na Pozvání. Na Pozvání zvenku. Nevnucovat se, ani nepřesvědčovat. A to mi změnilo můj pohled na sebe.

Při mé vášnivé povaze mi to přišlo hodně lákavé a zároveň snadné na provedení. Prostě si sednu doma a budu čekat, až si mě někdo najde a pozve mě do svého nápadu, projektu nebo problému. V ten moment nastoupím na scénu s plnou polní a dám se do díla. Pozvání padlo, byl jsem Pozván, tak jaképak copak. Podmínka splněna. A já teď udělám za sebe to nejlepší, co dovedu.

Nepřipomíná vám to náhodou jednu postavu z Mrazíka? 🙂

Tak jsem si doma sedl a začal čekat na něčí Pozvání zvenku. Čekal jsem poctivě. A čekal, a čekal. A nic. Stále za mnou nikdo z venku nechodil.

Zpočátku to bylo v pohodě. Dlouhou chvíli jsem si čekání krátil rutinními činnostmí. Ale jen do té míry, abych neminul tu chvíli, kdy někdo zazvoní u dveří a přijde mě pozvat do jeho akce. To bude v tu chvíli přece to slibované naplnění mého HD profilu, a tudíž i prioritnější než cokoliv mého vlastního, co jsem si mezitím vymýšlel a dělal já.

Býti Pozván je přece mé poslání Projektora. A já Projektor jsem! A panečku jaký!

Jenomže ani přes mou hlubokou oddanost HD misi se mi Pozvání vyhýbalo obloukem. Nikdo o mě nestál. Často jsem od lidí slýchával, že mám určitě plný diář, že mě nechtějí otravovat, protože to vypadá, že pořád něco dělám, někde jsem, s někým se potkávám atd. Prdlajz! Opak byl pravdou! Nevím, proč si zrovna toto o mně lidé mysleli? To jsem fakt vypadal tak zaneprázdněně? Nedostupně?

Jednoho dne mi už došla trpělivost a pozitivní nálada. Nebylo to vůbec tak, jak jsem si představoval. Něco bylo špatně. Nefungovalo to. A já nevěděl proč. Dostavila se frustrace a zahořklost a já začal o sobě pochybovat.

Několikrát jsem pro sichr zkontroloval, zda opravdu jsem Projektor a ne někdo jiný! … Potvrzeno. Hned několikrát z různých zdrojů. Tak co se to děje? Řeknu vám, že v tu dobu to pro mě bylo spíše prokletí než naplnění.

Čím déle jsem v tom stavu zůstával, tím to pro mě bylo horší. Začaly se mi narušovat i normální běžné věci, které do té doby byly mé samozřejmé jistoty. A to bylo už hodně zlé. Cítil jsem se zlomený a zrazený. Cítil jsem frustraci a zklamání. Cítil jsem se neviděný, nechtěný a nepotřebný. Cítil jsem se zahořklý a zoufalý. To fakt nechcete cítit!

Chápal jsem, že mám být pasivní, čekat, nikomu se nevnucovat, nikoho do ničeho nenutit, nepřesvědčovat, netlačit. Riskoval bych tím např. ztrátu životní síly, motivace i víry. Na druhou stranu ale jak v tom mám takto žít dále? Už mi nešlo pouze pasivně sedět na židli a čekat na smilování.

Cítil jsem obrovské pnutí, vztek a chuť vybuchnout. Chtěl jsem se postavit snad proti všem zákonům HD a začít aktivně budovat úplně nový svět. Tvořit nové věci, projekty, potkávat nové lidi, poznávat jejich příběhy a být svědkem jejich proměn. Zkrátka, chtěl jsem konečně žít naplno svůj potenciál!

Až nedávno mi došlo, jak to celé je.

Najednou jsem si uvědomil ten obrovský omyl, do kterého jsem se vlastní vinou a mylným pochopením svého profilu dostal. Uvědomil jsem si ten obrovský blud, ve kterém jsem se na tak dlouho spoutal řetězy v okovech. Uvědomi jsem, co v tom bylo celou tu dobu špatně.

Všechno, co jsem si myslel, je ve skutečnosti přesně naopak! Ale úplně naopak!

Ne být vzorně pasivní, ale být aktivní v čekání na Pozvání zvenku!

Nikdy jsem pasivně čekat neměl! Špatně jsem to pochopil! To já sám si mohu za to, do čeho jsem se to dostal a kolik let života jsem tím promarnil! A to všechno na základě jediné falešné domněnky!

A ani když mi to nefungovalo, nenapadlo mě probrat svůj výklad HD mapy a profilu Projektor ještě jednou s někým jiným!

Došlo mi, že jsem celou tu dobu jsem měl být přirozeně aktivní. Dělat všechno, co cítím a jak to cítím.

Měl jsem budovat svůj svět tak, aby byl otevřený, přehledný, srozumitelný a přístupný každému, koho to přiláká. Někoho jako pouhého diváka z povzdáli, někoho na osobní rozhovor u plotu, jiného jako návštěvníka uvnitř mého světa a dalšího už jako jeho dobrovolníka, který se sám od sebe ke mně přidá a pomůže mi tvořit další puzzlíky svým jedinečným způsobem.

Z té představy jsem měl husí kůži a podlomila se mi kolena. Vždyť to je přesně ono! Přece každý, kdo se setká s mým světem, jedno z jaké vzdálenosti, v něm zanechá nesmazatelnou stopu! A pokud do něj vstoupí a bude se jej chtít se mnou aktivně tvořit, tak přece přinese své nápady a projekty … A POZVE MĚ DO NICH SÁM OD SEBE PŘIROZENĚ!

Znovu mi projel mráz po těle. To uvědomění bylo jako tsunami. Tvoření svého světa a vy se ke mně přidejte, pokud vás to přitáhne. A až vás to přestane bavit, no tak se prostě odpojte. A počase se zase přidejte. A pak zase odpojte …

Můj svět tady je a bude, a dokud budu žít, tak jej budu aktivně tvořit dál. Neúnavně. Vášnivě. Jednoduše. A srozumitelně.

Svět otevřený. Živý. Barevný. Spolupracující. Společný. Náš svět!

Přišla mi k tomu krásná vize. Ty já používám snad na všechno. Jsem vizuální typ. Co si neumím představit, to mi nejde.

První z majitelů je, stejně jako já dříve, chycený do svých bludných představ o správném životě. Žije podle něj v dokonalém domě, nejdokonalejším široko daleko. Jako správný pasivní Projektor pasivně čeká na Pozvání, ktere si pro ně jednoho dne zvenku přijde, protože on udělal přece všechno, co se pro to udělat mělo.

Vybudoval dokonalý dům, má spoustu certifikátů, je odborník, málokdo ho dokáže převézt, umí toho spoustu, mnoha věcem rozumí. Nikdo však o něm neví. Udělal se NEPRÍSTUPNÝM! A stejně tak nepřístupný je jeho dokonalý dům. Zavřený, studený, bez života, zamčený, zhasnutý, zatažené závěsy. Světlo do něj neproniká. Sedí v něm už roky sám, opuštěný, schovaný a neviděný. Nikdo za ním nechodí. A jestli se sebou něco neudělal, zřejmě tam sedí a pasivně čeká dodnes.

Dům druhého majitele, aktivního Projektora, je o poznání jiný. Je ze všech stran otevřený, vlídný, vzdušný, prosvětlený, zvoucí k návštěvě. Hraje v něm hudba, voní vonné tyčinky, svítí lampy, hoří svíce.

Žije v něm on, jeho žena, jejich děti a spousta zvířat. Nádherná zahrada. Je tam živo. Komunita. Voní tam jídlo, stoly nesou hojnost a zvou k hostině každého návštěvníka. Na zahradě je altán, kde jsou připravena lehátka na odpočinek. Spousta detailů, které jsou home-made, hand-made, prostě dobře využitý každý předmět – někdo nad tím musel kreativně přemýšlet – skvělé nápady!

Stojíte u brány, toužíte jít dále a v tom si vás všimne majitel, zamává vám, usměje se a tím nejvlídnějším hlasem a se srdcem otevřeným vás zve dále. Vstupte do jeho světa a staňte se jeho součástí.

Vy vstoupíte a za chvíli zapomenete na čas. Je to tak zajímavý svět! V každém detailu. Chce se vám tam zůstat navždy. Však si zůstaň, říká majitel. Ještě jsme si neřekli všechno. ještě jsme spolu tady nic aktivně netvořili. Chceš to zkusit? Rád tě poznávám. Rád se tě učím znát. Povídej mi tvůj příběh. Po pár dnech němého úžasu se konečně vracíte do normálu a toužíte být něčím prospěšní, přinést tam nějaký svůj nápad, kterým byste rádi ozvláštnili tento svět. něco vás napadlo. Tak jdete rovnou za majitelem … a POZVETE HO do něj! A ještě k tomu v jeho vlastním světě !!!

Ten nadšeně souhlasí a hned ho jde s vámi realizovat … Achhhh.