Co je to Těhotenská rovnice
Těhotenská rovnice je moderní metoda alternativní diagnostiky a terapie určená veřejnosti i odborníkům k narovnávání osobních dramat z minulosti, z porodu a těhotenství. Autorem této metody je Marek Ščotka.
Jak poznáte, že je tato metoda pro vás vhodná
Tato metoda je pro vás vhodná, pokud jste si všimli,
- že se vám v životě opakují určité negativní události
- pravidelně, a že netušíte, co je jejich spouštěčem a nevíte, co s tím
- nepravidelně, a že asi tušíte, podle jakých spouštěčů, jen nevíte, co s tím
- že prožíváte podobné negativní životní situace jako vaši rodiče nebo předkové
- že vaše děti prožívají podobné negativní životní situace jako vy
- že vaše vnoučata prožívají podobné negativní životní situace jako vaše děti
Jste připraveni něco s tím udělat, rozklíčovat širší souvislosti, vyřešit smysl, jaký to má, a zastavit ten začarovaný kruh?
Úvod do metody: Utrpení vs. vášeň a splynutí
Jsem přesvědčen o tom, že jsme se nepřišli na tuto planetu trápit, ani žít v utrpení a stagnací, být obětí, chudinkou, troskou či něčí kořistí ani levnou baterkou, ale právě naopak. Přišli jsme se sem aktivně učit, prožívat, rozvíjet, uctívat a podporovat zázrak Života ve všech jeho podobách a souvislostech.
Co je to utrpení a co je to vášeň? Podle mě je to naše vědomá volba. Volba, kterou činíme neustále, tisícekrát za den. Je to stav mysli, který jsme se rozhodli udržovat pomocí našich rozhodnutí. To my sami se rozhodujeme, jak to v sobě chceme, s jakou příchutí a intenzitou, zda do utrpení, nebo do vášně. Kde už tomu tak dříve bylo, kruci?
Utrpení není ani za mák moje dobrovolná volba. Donutili mě ho kdysi poznat a používat, abych jakože zapadl mezi ně, byl jejich, jedním z nich. Sami v utrpení žili, proto nesnesli, aby to měl někdo od nich jinak nebo z toho dokonce hledal cestu ven. Utrpení je uměle vytvořený, naučený a předávaný společenský konstrukt jako důsledek iluze nedostatku.
Dává vám smysl, že byste se nadšeně těšili na to, že si tu zažijete všechny ty hrůzy, nadvládu, šikanu, padání na dno, odpírání, různě intenzivní bolesti, zklamání, zrady, sviňárny, podvody atd.? Že by to byl největší vrchol vašeho blaha? Že by to byl hlavní důvod, kvůli kterému jste na tuto planetu přišli? Tak mně to smysl nedává ani náhodou! Přijde mi, že Poznání zíkaný touto cestou je tou nejpomalejší, nejméně efektivní, primitivní a pořádně temnou cestou za neúměrně velkou cenu, často za cenu ztráty sebe sama, krásných iluzí a ideálů.
Daleko větší smysl mi dává Poznání získané skrze souznění, fascinaci, vášeň a radost ze splynutí (rezonance) přesně tak, jak to dělají malé děti. Něco je upoutá, fascinuje, rozrezonuje, přitáhne je to, chtějí to nejlépe hned, nic je neodradí, a tak s tím prostě splynou, stanou se tím, zkusí si to až do maxima možného, dojdou naplnění a pak se toho pustí, nechají to být, odpojí se a jdou si za další fascinací. Podobně to dělají surfaři s vlnami na moři.
Podle mě tu nejsme od toho, abychom trpěli, neustále se nějak někam ztráceli, padali na dno, trucovali, odmítali, hledali se a kostrbatě nacházeli, a tak pořád dokola. Jsme tu spíše od toho, abychom si neustále udržovali spojení sama se sebou, abychom se prožívali, přijímali, dojímali a fascinovali, abychom splývali s tím, kdo zrovna uvnitř jsme a nekladli tomu odpor. Jako řeka, která teče krajinou a my položení na její hladině.
Tato planeta je pro mě zcela ojedinělá díky symbiotickému soužití několika obrovských světů na jednom místě – světa lidí, světa zvířat, světa rostlin, neživé přírody, světa živlů a světa neviditelných entit. Jsme si navzájem užiteční a propojení. Doslova jako vesmírná laboratoř. Naskytuje se tak nepřeberné množství situací k prožívání a splývání. Můžete být každou chvíli někým jiným, doslova hltači Života plnými doušky. Žádná šablona, žádný povinný směr, žádná přetvářka ani taktika. Jen originalita, autenticita a svoboda volby.
Chápu člověka jako vysoce komplexní vesmírnou bytost s nekonečným potenciálem schopným pojmout celé toto Boží dílo v jeho rozsahu zcela po svém (podle vlastní vůle ve vlastním čase), individuálně (vezmu si jen to, co unesu a co se mi hodí) a jedinečným neopakovatelným způsobem (neexistují dva lidé, kteří to mají stejně).
Zázračná síla Ahá momentů. Kdo se neptá, ten trpí vlastními či cizími domněnkami a dogmaty.
Jsem přesvědčen o tom, že naším největším utrpením, které si způsobujeme v běžném životě, jsou stavy „Nevím, nechápu, nerozumím“, kdy s nimi nic neděláme, kdy nám stačí zalepit si zvědavou mysl toužící po kvalitních odpovědích obecnými frázemi, slepými dogmaty, falešnými domněnkami, polopravdami nebo dokonce strachem z kladení drzých otázek.
V okamžité reakci na tento stav nastupuje panická potřeba mysli najít si jakékoliv vlastní vysvětlení, byť i zástupné a falešné. Falešné domněnky? Klidně. Beru cokoliv. Je mi to úplně jedno. Mysl v panice nepohrdne ani tím. Potřeba čímkoliv uspokojit mysl v panice je hlavní priorita. Klidně se i obelžeme. Není vhodný čas ani ochota se zabývat skutečnou pravdou. Vždyť ještě nehoří. Uff, ještě že jsem to našel! To jsem ale šikula, jak mi to rychle myslí. Uspokojení mysli rovná se endorfiny a pocit pochvaly. Hotovo, vyřešeno. Alespoň prozatím.
Jenomže vysvětlení pomocí falešných domněnek nám nepřináší to pravé pochopení dané situace ani jejího poselství, ani tu pravou hlubokou úlevu, uvolnění emocí ani pocity splynutí, odpuštění, smíření. Přináší spíše jen povrchní zaplácnutí mysli, umlčení hlasu intuice, svědomí a zatlačení skutečné pravdy do ještě větší hloubky. Skryjeme ji na později. Na čas srážky se zdí. Na ránu osudu. Koledujeme si o velký průšvih.
Vesmír ve své laskavosti zařídí, aby se nám daná situace zanedlouho znovu opakovala, mnohdy i vícekrát a polopaticky, s ještě větším důrazem na to, abychom nebyli tak zbrklí a nedělali ukvapené závěry = falešné domněnky, ale abychom se zamysleli, aktivně se ptali, správně formulovali otázky, skládali si souvislosti a pátrali po skutečné pravdě.
A jsme u toho! Přesně k tomu slouží Těhotenská rovnice. Usnadňuje nám rozklíčování, na co přesně se máme ptát, s čím vším daná situace souvisí v naší minulosti, kdy a proč jsme si ji před sebou skryli a procházelo nám to.
Jednoho dne už před skutečnou pravdou v dané situaci neutečeme. Žádná falešná domněnka nás neuspokojí ani neodradí silný hlas intuice. Mysl se nenechá obelhat a touží po pravdě. Konečně se pokloníme a pokorně požádáme vyšší síly o vysvětlení, o přivedení nás k pravdě. Stane se tak, a vysvětlení je nám polopaticky předloženo. Dojde nám to! Obrázek se poskládá v celek. Vybuchne v nás obrovský Ahá moment a spustí se lavina dlouho blokovaných emocí. Prožíváme intenzivní pocity euforie, dojetí, osvobození, jasnosti, jednoduchosti, srozumitelnosti, samozřejmosti, to vše zcela hladké bez jediné chybičky. To je ono! Přesně po tom jsme toužili! To je přesně to splynutí s řekou, která plyne, o kterém hovořím výše. Přesně podle toho poznáte pravý Ahá moment. V ten moment jsme to opět praví my. Očištění, znovuzrození a nakalibrovaní. Dávný šmodrch se v nás tímto zcela rozpletl a už nikdy více v budoucnu nezpůsobí žádný problém. Vyřešeno jednou provždy. Ahá moment se o to postaral. Toto ale trvalo, než ti to došlo, že?
Z mých zkušeností vyplývá, že nelze nijak zabránit tomu dostávat se v životě do různých situací, které nebudeme hned chápat, rozumět jim, orientovat se v nich a nevědět, co se nás snaží naučit. Čemu však zabránit lze, a to velmi snadno, je neudělat si na ně zbrklý názor = falešnou domněnku, přijmou ji jako konečné vysvětlení, aniž bychom při tom nezažili Ahá moment. Ahá moment je tím klíčem, podle kterého poznáte, že jste došli ke správnému závěru a že máte hotovo.
Pamatuj: Nejde ti se dobrat v dané situaci až k Ahá momentu? Pravděpodobně je tvou zásadní překážkou to, že se na ni ještě neumíš, nechceš nebo bojíš správně zeptat. Začni s tím ihned něco dělat. Trénuj si kladení správných otázek tak často, jak jen můžeš. Využij každou příležitost. Nikdy nevíš dne ani hodiny. Ahá moment je totiž přímo spojený s kladením správných otázek. A kdo se neptá, ten musí trpět vlastními či cizími domněnkami nebo dogmaty.
Umění klást správné otázky je to největší umění, které můžeš získat na své cestě za Poznáním. Je třeba jej trénovat a rozvíjet po celý život. Podporuj v tom sám sebe, podporuj i druhé lidi okolo vás. Naváděj je k tomu umět se správně ptát.
Opuštění Domova. Návrat Domů.
Kdysi dávno začala naše Cesta tím, že jsme dobrovolně opustili náš Domov. Byli jsme natěšení, zvědaví, plní naivních očekávání a ideálů. Tolik jsme slyšeli o Životě, o jeho barevnosti a magii. Cítili jsme v sobě obrovské puzení, touhu a volání, že toho chceme být součástí. Jednou z miliardy buněk Života. Nedalo se tomu nijak odolat, i když jsme před tím byli stokrát varováni. Chtěli jsme si udělali svou vlastní zkušenost a vědět o tom své. A tak jsme odešli. Dodnes jsme na Cestě a sbíráme zkušenost. Říkáme tomu cesta za Poznáním. Cíl je jasný – vrátit se Domů jako vítězové. Jako vítězové nad sebou samými. Úspěch je nevyhnutelný. Tak jsme od začátku nastavení.
Každý z nás si hluboko v nevědomí pamatuje náš Domov. Pamatujeme si, jaké to tam bylo. Čas od času se nám ta vzpomínka připomene v realitě tak jasně, že už si myslíme, že Doma jsme. A to je moc dobře. Připomene nám to tu bezmeznou přirozenost, smysluplnost, dokonalost. Celé nás to pohltí, pohladí, naladí, vzpruží a dodá sílu kráčet dál. Z podstaty Života v nás se toužíme vrátit Domů, ovšem né jako naivní malé děti plné ideálů, ale jako již vyzrálé duše, mudrci s uceleným Poznáním a zkušeností.
Děloha jako náš první Domov. Uctění matky č.1.
Děloha je naším prvním Domovem v tomto fyzickém životě. Uhnízdili jsme se v ní, vyrůstali jsme tam a průběžně do sebe otiskávali všechny důležité informace pro samostatný život po porodu, po odchodu z Domova. Nastřádala nám je tam naše máma za celý svůj dosavadní život. Díky ní jsme toho věděli její optikou o světě a životě opravdu hodně. Teď už to jen kloudně využít.
V děloze mámy se všechno dělo nějak samo. Nemuseli jsme pro to dělat vůbec nic. O vše bylo postaráno a bylo to dokonalé. Pečovala o nás ta nejlaskavější bytost na světě – naše matka č.1, matka Placenta. Domlouvala a organizovala za nás úplně všechno, od přísunu živin, stavby našeho těla, až po odvoz odpadu. Nikdy nespala ani neodpočívala. Fungovala neúnavně 24/7. Vyrostli jsme díky ní v nádherné dílo. Byli jsme kompletní, otestovaní a připravení na výsadek a praxi v novém světě. Byla na nás hrdá, a spolu s ní i celý Vesmír.
Dodnes si myslím, že všechny placenty jsou mimozemského původu.
Když přišel čas rozloučit se a jít se nechat porodit, bylo to nepopsatelně silné. Na jednu stranu skvěle odvedená manažerská práce matky, projekt „Já“ splněn v řádném termínu, na stranu druhou finále, po kterém se neví, co bude dál. Pouze odhady a plány. Vědělo se, že je konec a že se naše cesty zanedlouho rozdělí, že se naše dokonalé spojení navždy přeruší, že každý půjdeme dál svou vlastní cestou. Byl to stesk i hrdost současně, miliarda emocí nahuštěných do krátkého časového úseku. Nevyhnutelné před námi. Je to tady. Přišel den D.
Doprovodila nás až k východu, k porodním cestám. Dále s námi jít nemohla. Objali jsme se a rozloučili. Vyrazili jsme na cestu. Poprvé sami. Sami za sebe. To tu ještě nikdy nebylo. Jak nové! Jak nejisté! Jak vzrušující! Velké neznámo před námi. Kam ten tunel vlastně vede? Co tam na nás čeká? Jaké to tam asi bude? Bude to podobné tomu, jako je to tady, nebo to bude úplně jiné? Čeká tam na nás někdo? Tisíce dalších otázek a odpovědi zatím žádné.
Placenta to všechno prožívala skrze pupeční šňůru 1:1 s námi. Celý čas jsme s ní byli ve spojení. Věděla přesně, jak na tom zrovna jsme. Povzbuzovala nás. Fandila nám. Modlila se za nás.
Za nekonečně dlouho jsme dorazili bezpečně na druhou stranu. Děloha nám v tom velmi pomohla a vytlačila nás. Porodní cesty nám také pomohly. Byly k nám laskavé a roztáhly se na maximum. Dali jsme matce Placentě přes pupeční šňůru vědět, že jsme v cíli. Znatelně se jí ulevilo. Požehnala nám. Poslala nám na rozloučenou ještě svou poslední zprávu, kterou si šetřila až na samotný závěr, pokud se bezpečně dostaneme na druhou stranu – její poselství o smyslu našeho života. Svěřila nás v nejlepší víře do péče naší nové mámě č.2. A vtom spojení mezi námi bylo navždy přestřiženo. Prostě konec. Bez signálu. Šok a panika!
Na to jsme nebyli připravení. Nikdy předtím jsme ani na sekundu nezažili přerušení spojení s matkou. První oddělení od matky v životě. Hrůza! Jako kdyby nám vypli slunce. K tomu ještě poprvé sami mimo Domov. To nedám! Pomóóóc! Co mám dělat? Je to tady úplně jiné! Naprosto cizí! Všechno je úplně jinak, než jsem si představoval! Nemůžu dýchat! Proboha, co teď? Dusím se! Já se dusím! Umírám! Néééé! Najednou blik a Tma. Ztráta vědomí. Konec. První Smrt v životě. Tím se ve mně zapnul autopilot, čistý pud sebezáchovy.
První nádech … Stalo se to samo od sebe. Něco se prostě za mě nadechlo! Ty vogo! Nevěděl jsem, že se dělá takto! Co to je? Kyslík v plicích? Najednou všude světlo! Bolí mě oči! Cože? Já mám oči? Vidím jimi něco světlého …
Druhý nádech! Exploze života, oheň v celém těle. Horko k nevydržení! Vaří mi krev! V děloze jsem dýchat vůbec nemusel! Tak proč teď ano? Nová pravidla? Ani jsem nevěděl, že mám plíce. Nikdo mi o nich do teď neřekl. Přežiji díky nim, nebo jsou jen na dočasné překlenutí šoku? Chcete mi jako říct, že jsem už v děloze, v tom vodním světě, měl ve svém těle někde v hrudníku srolovaný orgán jako nějaký složený padák, který jsem tam k ničemu nepotřeboval, ale bez kterého tady nepřežiji? To už se s tím jako dopředu počítalo, že mi to tam nachystali do fyzické výbavy? Vědělo se dopředu i to, že půjdu do úplně jiného skupenství světa – z vodního, tmavého a stále konstantně teplého, do vzušného, světlého a proměnlivě studeno-teplého? Kdo to věděl? Jaká moudrost to věděla? Byla to moje máma Placenta? Věděla to ona? Co se s ní vlastně stalo, když jsme se od sebe odpojili? Zůstala Doma a čeká tam na mě, kdybych si to třeba tady rozmyslel a vrátil se zpátky?
Třetí nádech! Začínají mě bavit ty exploze života v hrudníku a těle, když dýchám. Jdu si to začít užívat!
Čtvrtý, pátý, desátý nádech! Začínám být frajer, jde mi to čím dál lépe, bolest dýchacích svalů povoluje, ale ještě mě tlačí spodní část hrudníku – zkusím pláč. Cítím, že mi to krásně roztáhne plíce a hrudník. Béé béé béé … ty vogo! Ono to fakt zabralo! Uvolnilo se mi to! Jdu dýchat a brečet jako profík. Takovou zábavu jsem v děloze fakt nezažil! Konečně mohu dělat něco sám, aniž by to někdo dělal za mě.
Memento mori
O mnoho let později jsme se dozvěděli, že do pár hodin potom, co jsme se porodili my, se od Domova odpojila i naše máma Placenta, umřela a opustila jej navždy stejně jako my. Čest její památce. Děkujeme ti, maminečko, za všechno. Zůstáváš v naší paměti navždy.
Pamatuj: Pokud ve svém životě nezbavíš něčeho, co ti přinášelo životní sílu, podporu a smysl – podobně jako placenta dítěti, bez čeho bys v daném období nepřežil a nedošel do zdárného konce, ihned, jakmile to splní svůj účel (podobně jako po porodu), způsobí to v nepoměrně krátkém čase otravu a smrt tvé další cesty, podobně jako placenta, která neopustila po porodu dělohu a může do pár hodin způsobit otravu krve a smrt matky rodičky.
Ve světě dělohy, v tom temném teplém vodním světě, ve kterém hlasitě tlouklo mámino srdce, se o nás po celý čas neúnavně 24/7 starala naše skutečná první Matka v životě – naše Placenta. Byl to nejužší možný vztah mezi matkou a dítětem, jaký je možné na této planetě mít. Jeho intenzitu a propojenost si nevědomě pamatujeme po celý život a stále ji všude hledáme ve druhých lidech a srovnáváme. Hledáme však marně.
Byli jsme s ní dokonce propojeni i fyzicky pupeční šňůrou. Tím o nás věděla neustále naprosto všechno až do poslední buňky. Nechápu, jak zvládala pobírat a usměrňovat ty miliardy našich buněk, aby se z nich vytvořil funkční organismus. Nic jsme pro to nemuseli dělat, všechno dělala ona. My se jen vezli, bylo o nás všestranně postaráno a pečováno. Nic zásadního nám nehrozilo. Placenta by to nedovolila.
Nic podobného tak vzájemně spolu propojeného jsme od té doby s nikým v životě nezažili, necítili. Možná něco na pár sekund, když jsme byli zamilovaní nebo prožívali orgasmus, ale nic 24/7 po tak dlouho dobu 9 měsíců!
Od té doby, kdy jsme přišli na tento svět, už nikdy o nás nikdo nevěděl tolik detailů, co naše matka Placenta. Už nikdy nikdo pro nás neudělal tolik, co naše matka Placenta. Už nikdy nikdo v nás tolik nevěřil, nebyl z nás nadšený a nemiloval nás tak bezpodmínečně jako naše matka Placenta. Ještě nikdy pro nás nikdo fyzicky neumřel, když splnil svou roli, jako naše matka Placenta.
Byla dokonalá naše první matka Placenta, co říkáte? Dokáže ji někdo alespoň napodobit, nebo dokonce překonat?
Pamatuj: Pokud v životě ještě stále hledáš někoho, s kým budeš mít dokonalé propojení, kdo o tobě bude všedět všechno a i něco více, kdo o tobě všechno ví na roky dopředu, kdo je ti zcela oddán, kdo za tebe bude klidně dýchat nebo všechno řešit a ty se nejlépe jen povezeš bez zodpovědnosti, ve skutečnosti hledáš svou mámu č.1, mámu Placentu. Něco sis s ní ještě nedořešil, něco jsi dosud nepřijal, nepochopil, neodpojil se, nepostoupil dále. Naprav to, odpoj se a propusť svou Placentu už konečně ze svého života a postup.
Srdce jako náš druhý Domov. Uctění matky č. 2.
Naše druhá máma pro nás udělala několik nejdůležitějších zázraků v životě. Vybrala pro nás vhodného tátu a pověřila jej, podobně jako to v menším stejně udělala matka Placenta s otcem Dělohou, hrdou mužskou rytířskou ochranou, podporou a péčí při zajišťování skvělého zázemí (nejen) pro období těhotenství. Poskytla nám první Domov – dělohu přímo uvnitř svého těla, bezpečně skytý před vlivem vnějšího světa. Její vztah s naším tátou byl v tu dobu velice podobný vztahu matky Placenty s otcem Dělohou uvnitř jejího těla. Platily velmi podobné principy – jak venku, tak uvnitř.
Naše druhá máma se postupně nechala zcela vést svou ženskou (mateřskou) intuicí a spolupracovala se svou dělohou pro potřeby naší první matky Placentou, když bylo třeba vytvořit co nejlepší podmínky a dodávky správných živin pro náš nerušený vývoj a očekávaný příchod na svět. Pečovala poctivě o svou mysl a tělo, aby vyloučila co nejvíce negativních vlivů na nás. Udržovala se pozitivní, silná, dobře naladěná a motivovaná. Těšila se na nás. Těšila se, až nás bude držet v náručí a kojit nás. Mateřství brala jako svou přirozenou roli. Našeho tátu dokázala svým přístupem zcela nadchnout pro jeho přirozenou roli otce, rytíře a ochránce rodiny. Stála mu za to, aby se během těhotenství měnil spolu s ní. Těšil se na nás. Těšil se moc. A moc dobře věděl, proč.
Pak přišel ten den. Po dlouhé době připrav na příchod na svět jsme se konečně dočkali. A hned za branou porodních cest se nás ujala laskavá náruč a štědrá prsa naší mámy č.2. Datum, hodina a místo porodu se nám navždy zaryl do naší osobnosti jako jedinečný kód pro celou dobu pobytu v téhle vzdušné etapě života. Skrze pohled do očí jsme ji nahlédli do srdce a našli tam nový Domov. Od té chvíle už všechno zase bylo a je v pořádku. Máme svůj Domov a mámu v něm, i když už né s námi fyzicky propojenou pupeční šňůrou. A to je dobře. Už nejsme na ní tolik závislí, ani ona na nás. O to více volnosti máme, o to více věcí můžeme dělat sami za sebe, více si troufat zkoumat sebe i svět nezávisle na ní.
Memento mori č.2
Je i tato etapa života, i když bude trvat zřejmě mnoho desítek let, také pouze jakousi přípravou (těhotenstvím) na další porod? Do jakého světa se porodíme příště? Vodní svět už máme za sebou, ve vzdušném právě žijeme, jaký tedy bude ten další? Zemský? Ohnivý? A jaké tělo tam budeme mít, když teď máme to fyzické zemité? A jak a čím tam budeme dýchat? Budeme k tomu potřebovat něco jako plíce? A tvoří se nám už tyto budoucí plíce za tohoto života, aniž bychom o tom vůbec věděli? Bude tam na nás čekat nějaká máma č.3? A ví už o nás? Připravuje se na nás podobně, jako kdysi se na nás připravovala naše máma č.2?
Více se o všem kolem metody Těhotenská rovnice, jak ji spočítat a jak si ji vykládat, dozvíte na mých přednáškách a kurzech (viz Kalendář akcí), v diskusních skupinách na FB nebo v mých videích na Youtube.