Co nevíš o znamení Štíra

Slovy štíra

Chceš pravdu? Máš ji mít! Dostaneš ji.

Jsi na ni ale připravený? Opravdu si to myslíš? Ustojíš to?

Na Životě, jak jej bereš a znáš ty, není vůbec nic zajímavého. Je to úplně nuda. Nalajnovaná nuda. Dopředu víš, co bude dalším krokem. Dopředu víš, co je tou další metou, za kterou se pachtíš. Víš to od samého narození až do smrti. Víš to ty, ví to tvoje máma, ví to tví sousedi i řidič atobusu, ví to úplně všichni.

Život není ani v nejmenším to, co jsem tady přišel jako Štír poznávat. To mě vůbec nebere. Naopak. Směji se všem, co si myslí, že si svůj život nějak pojistí, zajistí, připojistí, zachovají na pořád, zmrazí do ledničky na věčnost, zavaří do skleniček na zimu. Jsou to pro mě běhající pomatenci, kteří si nevšímají, že jsou chycení do pastí různě vychytaných bludů a do dalších lepících pásek se řítí plnou rychlostí.

Vem si to tak: Narodíš se, rosteš, rosteš, … školka, škola, puberta, chmel, střední škola, taneční, maturita, a … šlus. Pak už jenom vítej v propadlišti dějin dospělého světa – nuda, nuda, nuda, slevy v Kauflandu, pasti a pýcha dospělosti, nové vztahy, nová rodina, těhotenství, porody, potraty, děti, pes, auto, barák, práce, dlouholeté spoření na důchod a zaručené jistoty.

A nakonec, když tomu zdánlivě utečeš díky zdravé stravě a mučení se ve fitku, na kole, na horách nebo u moře, dožene tě to jen o něco později než ty ostatní a jsou tu nemoci, důchod a krchov. Tradááá! Na pár dní ještě okázalý věnec na hrobě, srdcervoucí epitaf a pak … budiž už ti navždy jen země lehká.

Život je nuda a blud. Je to past pro ezouše, sluníčkáře a zmatené romantiky. Život je daný dopředu a napevno. Nejde s ním nic dělat. Nezastavíš ho, nezměníš ho, neporučíš mu. Byl tu, je tu a bude tu před námi, s námi i po nás. Život je úplně nezajímavý a zkostnatělý, protože je neovladatelný. Nedá se do něj nijak šprtat ani ho provokovat. Nevšímá si tě. Jede si dál pořád tu svou a ty se buď připoj, nebo odpadni jako suché bláto od válu.

 

Mě fascinuje Smrt a konec

To Smrt, panečku, to je už jiný kafe! To je jiná liga. Smrt, konec, nicota, prázdnota, tma, stav bez času a prostoru. A pak ta úleva, odevzdání, uvolnění, rozpuštění, zapomnění, zmizení. A po tom pak Znovuzrození, vstání z mrtvých, z popela Fénix, proměna do morku kosti a od podstaty věci. Ta transformace.

Už chápeš, co mě na Smrti tak fascinuje? Ze Smrti se rodí život. Smrt je základ, život je jen produkt. Všechno začíná a končí ve Smrti. A to mě na tom baví.

 

Transformace! To je ono! Wáááw! Ááách!

Jen si to představ, přehraj si to před očima! Neustále se tady dokolečka točí Kruh Života, možno jej taky nazvat Kruh Smrti nebo Kruh Znovuzrození:

A jede se zase znovu od začátku, a tak furt dokola jako u blbejch na půdě.

Život je nuda. Fascinuje mě Smrt, víš? A vlastně ani ne tak Smrt, jako spíše to, co je tam dále za ní skryto. Fascinuje mě celý proces Transformace, Proměny. Něco jako vzrušení, co se asi tak děje v kokonu, když se housenka proměňuje v motýla! Chápeš? Přesně proto mě tak baví sex – ta Transformace v tom ukrytá a sex je nejpřirozenější způsob, jak ji zkoumat, prožívat, pozorovat na tom druhém, dojít s ním až na vrchol!

Život a Smrt jsou dvě půlky jednoho celku. A to je nuda. Mě fascinuje ta neviditelná Třetí strana mezi dvěma, ten přechod, kdy už to není Život, ale ještě to není Znovuzrození! Fasicinuje mě to něco uprostřed mezi tím! Tuším, že až na to přijdu, začnu tomu říkat Bůh. 🙂 Tuším, že až na to přijdu, pochopím Boha a najdu ho v sobě. Tuším, že až na to přijdu, budu se konečně moci vrátit DOMŮ a moje mise tady skončí!!!

 

Jsem Štír

Narodil jsem se ve znamení Štíra schválně. Vybral jsem si to vědomě. Nejde mě vychovávat. Jsem znamení, které stojí v otevřených dveřích mezi dvěma světy, ale přitom ho neláká jít ani tam, ani tam. Jsem jako hlavní hrdina ve filmu Constantin. Ani jeden z těch světů není můj pravý Domov. Ten je úplně někde jinde. Jsem tu pouze na návštěvě vykonat misi. Pozvali si mě sem jako odborníka na Smrt a transformaci.

Jako štír jsem Strážcem Brány, Naváděčem a Průvodcem hledajícím. Sám jsem si tím procesem však nejprve musel projít, zvědomit si ho a poznat na vlastní kůži. Štíří jed. Od té doby, kdy se mi to stalo poprvé, už mě nic nevzrušuje tak, jako to procházení z jednoho světa do druhého sem a tam.

Život, Smrt a Znovuzrouzení. Vzrušuje mě nepřeberné množství forem, kterými to lze provádět, kde všude a v čem se to dá najít. Křičí to na mě ze všech stran. Je to ukryto v malém i ve velkém. Jeden svět se neustále mění v druhý, jedna forma v druhou, ale přitom ani jedna z nich není ta pravá, která by mě brala za srdce. Vím, co v tom hledám.

 

Hledám třetí stranu mezi dvěma

Jsi taky Štír, že?

Všiml sis, že Štír je sice vodní znamení, ale ve vodě nežije? Je to suchozemské zvíře! Sice má dlouhý ocásek, ale nepoužívá jej k udržování rovnováhy, ale k boji! Sice má štíří jed, ale nemá záměr s ním svého protivníka zabít! Sice má ostrá klepýtka, ale nestříhá s nimi květy své milé…

Jo, a rozhodně není z vlastního přesvědčení vegetarián ani vegan! To už by byl raději rovnou solární pránik! Štír je jedno velké tajemství. Klame úplně vším. Málokdo ho zná doopravdy. Klame od narození až do smrti. Porozumí mu pouze ten, kdo už „ví“.

Smrt je stav, kdy se dobrovolně a smířeně vzdáváš svého „Já / Moje“, svého hmotného i nehmotného majetku, svého pocitu vlastnění, lpění na věcech, mít věci pod kontrolou, muset o všem vědět, všemu rozumět, všechno řídit a být jako nedobytná pevnost s odolnou skořápkou – krunýř, štít a maska před druhýma.

Smrt je stav, kdy se staneš zcela nahý, zcela se uvolníš, oddáš se, lehneš si na hladinu a přestaneš kopat, snažit se. Je to stav, kdy necháš sebou věci protékat jen tak bez uchycování, hodnocení a dělání si postojů.

Jako Štír jsi zodpovědný za to nedovolit, aby Smrt a Konec byl definitivní šlus a aby Smrtí všechno skončilo. Musíš zaručit naději na Znovuzrození.

Jako Štír jsi zodpovědný také za to nedovolit, aby Život byl bezbřehý, bez hranic, věčný, aby nad ním tu a tam Smrt nemohla zvítězit. Bez Smrti si Život nemůže odpočinout, vypnout, odstoupit sám od sebe, podívat se na sebe z výšky a poučit se z vlastních chyb.

Smrt je stav, kdy jsi jako mlýnek na vodě. Jsi něco navíc, co není vodou, ale její atrakce, která má význam jen naplacato pleskat o vodu svýma lopatkama, čeřit ji a dělat z toho bůhví jakou vědu …

Koukni se pravdě do očí – ničím tím vodě nejsi potřebný. Nepotřebuje tě. Poteče i bez tebe a bude rozdávat všude vůkol Život. Ale když už tu jsi a máš tu něco dělat, pleskej o hladinu a dělej z toho hogo-fogo.

Voda ti propůjčuje jen nepatrný zlomek svých vlastností – třeba pohybovou energii. Co když se ale někde zastaví a začne zatuchávat? A i tobě to zastavilo a zatuhlo lopatky a nepleskáš (ó jak významná toť činnost pro vodu!? Co potom? Máš schopnost vodu znovu rozhýbat?

Musel bys vodě připomenout její podstatu, její účel. Jenže jak? Jak se vodě připomíná její podstata? … Štír ví moc dobře, jak.

Voda toho umí ve skutečnosti daleko víc než jen rozhýbávat mlýnky. Její zázrak je ukrytý mimo všechny mlýnky, mimo dosah jejich lopatek! Vydáš se kvůli tomu mimo svůj stín a komfortní zónu? Ztransformuješ se? Poznáš Smrt na vlastní kůži? Co najdeš hned za dveřmi Smrti? Najdeš tam Život?

Vydáš se mimo běžné možnosti pleskavých vodních mlýnků hledat a přijmout zázrak vody, který všechny mlýnky pohání? Vydáš se připomenout vodě, kdo je?

Uznáš její autoritu posazenou nad tvůj život? Pokloníš se před ní a poklekneš? Nenarostl ti hřebínek?

Je toho tolik, co jako Štír musíš zvládnout, abys uspokojil ten tajemný hlas z nitra.

A pak dostaneš právo vrátit se Domů.